Závist je stará, jako lidstvo samo. Nesmrtelná, věčná. Protože všude, kde jsou aspoň dva lidé, se může objevit. Ale dlouho zpravidla na jednom místě nevydrží. Pokud přece jen ano, pak se stává nenávistí. Všichni víme, že závidět není nic pěkného. Ale jen těžko může kdokoli z nás s čistým svědomím prohlásit, že je zrovna touto emocí nedotčen. Proč si vlastně mezi sebou závidíme? Je závist vždy špatná? A lze se jí snad odnaučit?
Proč závidíme
Jsme jen lidé. Tak proč by nám nemohlo být občas k vzteku, že se někomu jinému daří lépe, má více, není obézní či plešatý. Teď vážně – závidíme, protože jsme tvorové společenští a soutěživí. Pořád se srovnáváme s ostatními. A každý jeden, chceme být ze všech nejlepší. Není až tak důležité, jestli si to narovinu přiznáme. A závist má naneštěstí pořád z čeho žít. Žena ženě závidí krásu, muž muži krásnou ženu, chudý bohatému jmění, bohatý chudému, třeba zas hodné děti. Zkrátka – koho závistivost ovládne příliš, nejspíš se z toho už nedostane.
Závist jako jed
Je-li někdo přehnaně závistivý, jen těžko to před světem utají. A dostane punc nepřející osoby, se kterou se ostatní o své radosti a úspěchy přestanou dělit. Nedělí se ani o problémy, protože ví, že se opravdového pochopení nedočkají. Závistivý člověk tak nemá mnoho přátel a důvěře ostatních, se netěší. Závist ho tak muže přivést k osamělosti a skutečné depresi. Přispívá k tomu i vědomí, že ať se trápí sebevíc, je ten, proti komu je závist namířena, stále stejně spokojen. A muka závistivce, jsou mu zpravidla lhostejná.
Závist jako motivace
Už z dětství si možná pamatujeme své „já chci taky.“ A ono to vlastně vůbec nikdy nikam nezmizí. Jako dospělí si to jen necháváme většinou pro sebe. Přesto to může být hnacím motorem našeho snažení být lepší a úspěšnější. Pokud dokážeme závidět jen zdravě, tedy chceme na tom být tak jako někdo jiný, ale přesto jsme schopni úspěch přát, může nás závist přátelsky nakopnout, abychom se v životě posunuli dál a sebrali odvahu ke krokům dosud jen zvažovaným.
Můžeme se odnaučit závidět?
Popravdě řečeno – těžko. Vůbec nejlepší je s tím ani nezačínat. Jenže závist nám vtrhne do života, sotva se pustíme máminy sukně. Už tehdy vnímáme, že Péťa odvedle má většího plyšáka, hezčí tříkolku, pak kolo, pak lepší mobil a tak dále. Je dobré v dětech takové pocity nepodporovat, ale budovat v nich raději zdravé sebevědomí. (Zdravé. Protože sebevědomí přehnaně zbytnělé, přináší zase jiná úskalí.) Vždy je možné místo živení závisti poukazovat ve výchově na to, co „Péťa“ nemá. (Má hezčí kolo, ale na rozdíl od tebe, ještě neumí pořádně kotrmelec.) Dítě, přiměřeně věku, má také vědět, že k úspěchu je třeba přičinění. A taky – že život prostě vždycky není fér… Kdo je s tím včas smířen, toho sužuje závist o poznání méně.
Stejný recept platí na závistivost i v dospělosti. Léčba je to sice dlouhodobá, výsledek nejistý, ale už rozhodnutí něco s tím udělat, se počítá.
V současné společnosti, orientované na výkon, úspěch a peníze, je závist jako doma a je stále těžší ubránit se. Ale jak pravil kdosi slavný: „Závist je základem demokracie.“ Tak to bychom měli.
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit